Termín používaný v generativní gramatice pro příklady pohybu, při kterých se nějaký element, jako např. wh‑slovo, nezdvihá sám, ale stáhne s sebou celou frázi na začátek klauze. (Angl. termín pied‑pipe odkazuje na legendu o Krysaři (v angl. Pied Piper), který vyvedl z města Hammeln nejprve všechny krysy, a když nedostal zaplaceno, ze msty i všechny hamelnské děti; č. termín zatím neexistuje.) Termín do lingvistiky zavedl ✍Ross (1967), a formulováno z hlediska minimalismu, místo aby se pohyb týkal jednoduchého slova s relevantním rysem F, je cílem pohybu celá fráze, jež obsahuje slovo s rysem F. S p.p. se nejčastěji setkáváme u wh‑otázek (1b), u uvíznutí předložky (preposition stranding) (2b) a u vztažných vět (3); v širším pojetí p.p. zahrnuje také topikalizaci (4b) a ↗scrambling. Typické příklady poskytuje angl.:

(2)	a.	Whom did you talk [to ____]?
	b.	[To whom] did you talk ___?

(3)	a.	He likes stories about hobbits.
	b.	…hobbits stories about whom he likes ___
	c.	…hobbits about whom he likes stories ___
	d.	…hobbits who he likes stories about ___

(4)	a.	*Handsomei she saw	[ ____i boys ]
	b.	[Handsome boys ]i	she saw ___i
	c.	Lijepei je	vidio [ __i kuće].
		krásný AUX3.SG	viděl dům

P.p. může být obligatorní (tzn. určitá hlava musí s sebou přitáhnout zbytek fráze), n. fakultativní. Pro různé struktury se obligatornost p.p. liší jak napříč jazyky, tak v rámci jednoho jazyka. Např. v angl. jsou příkladem obligatorního p.p. wh‑otázky (1b): wh‑slovo se nemůže pohybovat beze zbytku wh‑fráze (1a). Naopak v některých jiných případech je v angl. p.p. fakultativní. Např. není nutný u mnoha předložek. Především v neformálních kontextech nemusí wh‑slovo způsobit p.p. předložky a předložka může uvíznout ve své základní pozici, jak ukazuje (2a). Jak poznamenává ✍van Gelderen(ová) (2008), je zajímavé, že v mluvené angl. je uvíznutí předložek, jako např. v (2a), preferovanou možností a že struktura (2b), generovaná p.p., byla prosazována preskriptivními pravidly od konce 18. stol. (např. ✍Coarem, 1796). V tomto případě tedy preskriptivní/sociolingvistické faktory ovlivňují aplikaci zmíněného gramatického pravidla.

Na druhé straně i v angl. existuje jistá variantnost co do velikosti konstituentu, který může podstoupit p.p., což pro vztažné věty ukazují příklady (3), viz ✍Culicover (1997). Vztažné zájmeno whom může způsobit p.p. buď NP a předložky, srov. stories about v (3b), n. jen předložky about (3c), n. k p.p. nemusí vůbec dojít (3d) a NP a předložka zůstávají uvíznuté.

Při topikalizaci angličtina – na rozdíl od slovanských a jiných jazyků – typicky vyžaduje p.p. Srov. příklady v (4) z ✍Boškoviće (2005). Za předpokladu, že adj. handsome obsahuje rys topik (paralelní k wh‑rysu), angl. vyžaduje p.p. u boys (4a–b), zatímco chorvatština nikoliv (4c). O příkladech podobných (4c) se obecně mluví jako o left branch extraction (LBE), (✍Bošković, 2005); v podstatě to však můžeme chápat jako chybění/potřebu p.p.

V č. a ve většině jiných slovanských jazyků (mimo bulharštinu a makedonštinu) může být wh‑slovo předsunuto nezávisle (viz ✍Willim(ová), 1989; ✍Bošković, 2005, a mnoho dalších), nechávajíc de facto hlavu dané konstrukce uvízlou (5b).

Je poněkud kontroverzní, zda v č. je n. není topikalizace bez p.p. (nebo, chceme‑li, ↗LBE v topikalizaci) paralelní k chorvatštině (4c). Určitě existují případy jako (5c), ale zdá se, že jsou méně časté než u chorvatských nebo polských protějšků. Nicméně v literatuře (viz ✍Fried(ová), 1994:161) se uvádí, že č. dovoluje topikalizaci s p.p. a bez něj, byť s jinými sémantickými efekty. Pokud je předsunuta plná NP, můžeme ji interpretovat jako topikalizovanou (6a). Pokud je jeden z podkonstituentů NP označen jako fokusovaný, musí být umístěn na konci věty, zatímco topikalizovaný element je na začátku věty (6b), (6c). Podle Fried(ové) je věta (6c) negramatická, jelikož je v rozporu s těmito podmínkami:

Fenomén p.p. dal v generativní gramatice podnět k mnoha teoretickým debatám (viz detailní přehled v ✍Horvath(ové), 2006). Např. spíše nejasným je fakt (kterému proto byla věnována velká pozornost), že ačkoliv je v podstatě účelem pied‑pipingu ve větě přemístit element A, přesunují se také některé jiné elementy, které společně s A tvoří větší konstituent. ✍Ross (1967) tuto vlastnost použil ke zpochybnění ✍Chomského (1964) „principu A‑přes‑A“ a nahradil ho „konvencí pied‑pipingu“. V rámci ↗G&B se pozornost soustředila na případy, kdy je p.p. zakázán, i když pravidlo move α predikovalo, že je možný. Proto se mnoho výzkumů věnovalo vyřazení těchto nelegitimních případů p.p. nestipulativním způsobem (viz např. ✍Webelhuth, 1992).

S nástupem ↗MP na začátku 90. let 20. stol. se nejdříve předpokládalo, že se syntaktický pohyb primárně týká pohybu rysů (✍Chomsky, 1995). O případech, ve kterých pohyb rysů doprovázel pohyb lexikálního materiálu, se usuzovalo, že jsou manifestací „zobecněného“ pied‑pipingu. Argumentovalo se proto, že p.p. je vynucen PF faktory, tzn. potřebou vyslovit rysy, které by jinak byly roztroušené a nevyslovitelné a jako takové by pro PF nebyly interpretovatelné (viz ↗MP). Nicméně ✍Cable (2010) zcela odmítá nutnost p.p. (a tak i podmínky pied‑pipingem vyžadované). Navrhuje, že vlastně žádný p.p. není a že pohyb není vynucen přímo (wh‑)rysy, ale že se pohybuje větší konstituent – QP. Aplikujeme‑li to na wh‑fráze, pak se celý konstituent QP předsunuje, a jelikož je Q v mnoha jazycích neslyšitelné, dosáhneme efektu p.p., jak ukazuje (7).

(7)

Mechanismus p.p. byl předmětem zkoumání ve výzkumu osvojení prvního jazyka. Bylo pozorováno, že při osvojování jazyka děti nejdříve tvoří jen struktury s uvízlou předložkou a p.p. u NP nepoužívají (viz ✍van Gelderen(ová), 2008). Tento fakt byl interpretován tak, že se děti při osvojení jazyka standardně řídí principy ekonomie a snaží se pohybovat s co nejmenším lexikálním materiálem.